Problematika náhradního mateřství v České republice

Zatímco v zemích jako je např. Rusko, Ukrajina, Indie, Jihoafrická republika, nebo v mnohých státech USA je náhradní mateřství (někdy též „surogátní mateřství“) právně neproblematické a v praxi často využívané, vyvstávají otázky ohledně možnosti náhradního mateřství v České republice.

V současné době není náhradní mateřství v České republice explicitně dovoleno ani zakázáno. Jedinou zmínku o náhradním mateřství nalezneme v rámci právní úpravy osvojení obsažené v § 794 až 854 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „OZ“), a to konkrétně v § 804, který stanoví: „Osvojení je vyloučeno mezi osobami spolu příbuznými v přímé linii a mezi sourozenci. To neplatí v případě náhradního mateřství“. Protože dále v OZ o náhradním mateřství nenalezneme žádnou další zmínku, nastává otázka, jak se staví k náhradnímu mateřství? Systematika zákona předpokládá, že na právní otázky mají primárně odpovědět zákony samotné. Pokud tomu tak není, přichází na řadu obecné právní zásady, které případně pomáhají nalézt řešení. Protože OZ nestanoví žádnou úpravu náhradního mateřství – ačkoli je tento institut alespoň zmíněn – musíme si nyní pomoci právě těmito právními zásadami. Základní soukromoprávní zásada zní: „Každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá“. Z uvedeného principu legality je tedy možné dovodit, že náhradní mateřství nemůže být považováno za zakázané.

Co se náhradním mateřstvím rozumí?

Zjednodušeně řečeno se jedná o ženu („náhradní matka“ nebo „surogátní matka“), která po dobu těhotenství poskytne cizím oplodněným vajíčkům svou dělohu („propůjčí“, popř. „pronajme“), aby porodila dítě místo jiné osoby, biologické matky.

Ve většině případů uzavřou biologičtí rodiče za tímto účelem s náhradní matkou dohodu, surogátní smlouvu, ve které si obě strany stanoví práva a povinnosti.

Může být taková smlouva uzavřena?

V OZ není tato otázka explicitně upravena. Snad však mohou poskytnout odpověď obecné předpisy (ještě ne právní zásady). Ustanovení § 574 až § 588 OZ se zabývají otázkou neplatnosti právního jednání. Právní jednání je právní skutečnost, která je tvořena alespoň jedním projevem vůle jedné osoby a která vyvolává právní následky. Učiní-li osoby shodný projev vůle s vůlí způsobit tím určité právní následky, mluvíme zpravidla o vzájemné smlouvě; takovou by byla i surogátní smlouva. Zda by byla taková smlouva (takové právní jednání) účinná, můžeme nyní ověřit např. prostřednictvím ustanovení § 574 an. OZ. Podle nich by byla smlouva (právní jednání) absolutně neplatná (tedy považována za od počátku neúčinnou), např. pokud by bylo stanoveno, že se surogátní smlouva příčí dobrým mravům nebo odporuje zákonu ve smyslu § 580 odst. 1,2 OZ. Že neodporuje zákonu je možné vyvodit z toho, že neexistuje žádný předpis, který by ji výslovně nebo za odpovídajících okolností zakazoval. Zda se příčí dobrým mravům by se mohlo zdát více diskutabilní, zvlášť vezme-li se v potaz rozdílné vnímání definice dobrých mravů. Protože v této věci nemusí být náboženské, politické, etické nebo jiné pohledy bezpodmínečně stejné, lze zvolit k posouzení termínu „příčit se dobrým mravům“ obecnou formulaci. Pro zjednodušení (abychom mohli tento článek stále ještě nazývat krátkým) si nyní pomůžeme pojmem, který se v této souvislosti objevuje pravidelně, a sice „narušování veřejného pořádku“. Narušovala by taková smlouva veřejný pořádek, tedy nepsaná pravidla, na kterých celá společnost trvá? My se domníváme, že nikoli.

Chybějící soukromoprávní úprava náhradního mateřství má však na vztah mezi účastníky surogátní smlouvy zcela zásadní dopad. Tak například, po narození dítěte k němu mají nesporně určitý vztah dvě ženy. Pomineme-li aspekty biologických a sociálních rodičů a podíváme-li se na uvedenou situaci jen z hlediska práva, je ustanovení § 775 OZ jednoznačné:  „Matkou dítěte je žena, která je porodila“, tedy vždy surogátní matka. Toto ustanovení je kogentní, tudíž se od něj nelze odchýlit, ani nemůže být nahrazeno.

Další problém může vyvstat z jiné, přímo opačné situace: biologičtí rodiče si po provedení oplodnění usmyslí, že dítě vlastně vůbec nechtějí.

Pokud by v jednom z výše popsaných případů chtěla jedna ze stran trvat na surogátní smlouvě (předání dítěte biologickým rodičům/převzetí dítěte biologickými rodiči) a řešila by věc soudně, nebyla by úspěšná, neboť matkou zůstává za všech okolností žena, která dítě porodila. V obou případech proto zůstávají práva a povinnosti rodičovské odpovědnosti náhradní matce.

Ustanovení § 775 OZ tak vnucuje náhradním matkám roli matek „matrikových“. V rodném listě dítěte tak bude jako matka uvedena matka náhradní. Oproti tomu – matkám biologickým je postavení „matrikových“ matek upřeno, ačkoli podle surogátní smlouvy jsou to právě ony, kdo by se o dítě rády staraly. Ve výsledku tak zůstává biologickým rodičům pouze možnost adopce, což však zpravidla nebývá jednoduchý, zato však jistě dlouhotrvající proces.

Jaká je situace biologického otce?

Je-li surogátní matka vdaná, použije se obecná úprava OZ – otcem dítěte je manžel matky. Není-li vdaná, je otcem dítěte počatého umělým oplodněním muž, který dal k umělému oplodnění souhlas. V obou případech se jedná o vyvratitelné domněnky, a proto je možné za dodržení stanovených lhůt zákonem předpokládané otcovství popřít, popř. určit jako otce osobu jinou.

Náš závěr:

Náhradní mateřství je jedním z typických příkladů, ve kterých právo nestíhá reagovat na vývoj v oblasti vědy, výzkumu, nových technologií, popř. společenského vývoje.

Zákonodárce by měl reagovat co možná nejrychleji a opatřit „institutu“ (lépe jistě zní „možnosti“) surogátního mateřství – s ohledem na stále rostoucí počet neplodných párů a párů stejného pohlaví –zákonný základ. Je totiž jisté, že vždy budou lidé, kteří by chtěli mít děti, ale ať už z jakýchkoli důvodů je nemohou mít, a rovněž budou vždy ženy, které by chtěly být z dobročinnosti nebo finančních důvodů náhradními matkami.

Zajímavé bude rovněž sledovat, jak bude na přibývající návrhy a žaloby v této oblasti reagovat judikatura.

“Neexistuje právo ženy na dítě, nýbrž jen právo dítěte na matku.“

Gertrud von Le Fort

Pramen: Die ewige Frau